Nejlepší volba
Tony Šimek
V každou chvíli našeho života děláme to, co jsme vědomě a podvědomě vyhodnotili jako nejlepší řešení.
Otázkou je, jaké možnosti vidíme a nevídíme; co pro nás znamená “nejlepší”; a jak se k tomu nejlépe dostat.
Ideální vs. optimální řešení
Slovo nejlepší ale v tomto kontextu není úplně vhodné. Mohlo by totiž evokovat, že naše současné konání považujeme za ideální. Málokdo je asi nadšený, že je v chronické úzkosti, přejídá se, monstrózně pije, nebo celý den leží v posteli a přehrává si černé scénáře.
To, o čem mluvím, lépe vystihuje slovo optimální – tedy že je něco nejlepší za určitých limitujících podmínek.
Ideálně bych teď sosal virgin mojito na pláži v Cancúnu. Ale protože tu možnost teď nemám, je pro mě optimální psát tento článek a pomáhat lidem.
Lidé jsou limitování možnostmi, které jim život nadělil, a tím, co se naučili. V závislosti na tom se nějak rozhodují:
Nechtějí úzkost, ale bojí se, že kdyby nebyli neustále ostražití a všechno kontrolovali, potkalo by je něco ještě horšího. Vadí jim, že jsou tlustí, ale představa, že nebudou zajídat nepříjemnosti jídlem, je pro ně ještě méně snesitelná. Nechtějí už pít, ale abstinence se jeví jako horší.
Pokud nevidíme lepší alternativu, jeden centimetr nad peklem může být optimálně nejlepší varianta, i když to má do ideálu hodně daleko.
Lítost a odpuštění sobě
„Kéž bych si vybral(a) jinak”
– každý někdy
Uvědomění, že si vždycky snažíme vybrat to nejlepší, co nás zrovna napadá, je obrana vůči tomu, abychom se užírali lítostí.
Je jednoduché něčeho litovat, když teď víme, jak to dopadlo. V momentě rozhodnutí jsme ale tyto informace neměli. Pokud bychom je měli, volili bychom jinak.
Naše přesvědčení – data, která máme v hlavě – určují naše konání:
Můžeš si vybrat možnost, o které nevíš? Můžeš se zachovat navzdory něčemu, čemu věříš? A pokud ano, proč bys to ale dělal? V ten moment by ti to připadalo jako totální hloupost, nebo by tě to ani nenapadlo.
Pokud často lituješ svých rozhodnutí, nemá smysl se za ně bičovat. Reálně ti pomůže to, že začneš bez morálních předsudků přemýšlet nad tím, proč se takhle chováš: Co číní tohle konání optimálně nejlepším, i když ti způsobuje tolik problémů?
Pochopení a odpuštění druhým
Je logické předpokládat, že i ostatní se snaží řešit situace tak, jak nejlépe dovedou.
Naše a jejich uvažování se liší, protože vycházíme z rozdílných informací. Co je pro jednoho samozřejmost, je pro druhého nepochopitelné.
Nikdo se nerodí zkušený: Jak mluvit s lidmi. Jak vydělávat peníze. Jak odolávat stresu. Jak vychovávat děti. Jak si vybírat partnery. Jak nakládat s nejistotou… To všechno jsou dovednosti, které se nejprve musíme naučit. Očekávat od sebe a od ostatních, že budou tyto věci znát automaticky, je recept na frustraci a zklamání.
Neznamená to, že pokud nám někdo ubližuje, musíme si to nechat líbit. Jenom říkám, že je za tím většinou nějaká logika, a ne náhodné bláznovství.
Totéž platí i pro to, když zdánlivě ubližujeme sami sobě. Nesabotujeme se proto, že jsme idioti, ale například proto, že se bojíme úspěchu. Ano, jsou lidé, kteří by raději byli malí a neviditelní, než úspěšní. A ne, není jich málo.
To, co je nejlepší volba, je totiž komplikovaná otázka.