Teorie změny
Tony Šimek
Obsah:
Můj přístup stojí na jednoduché myšlence: lidé mají pro své konání důvody. Musíme s těmito důvody pracovat, jinak se nikam neposuneme.
Někdy si ty důvody plně neuvědomujeme. Někdy nám vadí, že věci vidíme tak, jak je vidíme. Někdy se nám naše vlastní logika jeví jako pořádně ujetá. Přesto však nějaká existuje.
Tento pohled mě odlišuje od většiny systému duševního zdraví, který v naší společnosti dominuje. Pokud někdo dělá něco, co se nám nelíbí a co se jeví jako sebesabotáž, máme tendenci ho automaticky vnímat jako psychicky porouchaného.
V tomto článku rozeberu základní koncepty ohledně osobní změny – jakou roli hraje vůle, jak rychle se můžeme měnit nebo jak reálná změna vypadá – a ukážu, proč většina přístupů ke změně nepřináší významné a trvalé výsledky.
Síla vůle
Kolik lidí o sobě říká, že nemůže něco udělat, protože má slabou vůli? A co to vlastně znamená mít “silnou vůli”?
Cambridge Dictionary definuje sílu vůle (willpower) jako “schopnost ovládat své myšlenky a způsob, jakým se chováte:”
- Chtělo to hodně vůle, abychom zůstali v klidu.
- Nemám sílu vůle držet dietu.
Pokud tvrdím, že děláme věci účelně, jak to souvisí s konceptem vůle?
Osobně považuji slovo “vůle” za nicneříkající. Může totiž nějaké konání nebýt projevem vůle?
Pokud něco dělám, je to moje vůle. Pokud něco nedělám, je to také moje vůle. Vůle se rovná konání.
Výjimku tvoří svalové reflexy nebo případy, kdy někdo ztrácí schopnost ovládat nervovou soustavu vlivem nemoci či úrazu. Předpokládám ale, že je patrný rozdíl mezi tím, když někdo nemůže zvednout nohu nebo sebou nekontrolovaně škubne v reakci na hlasitý zvuk a tím, čemu se celé dny věnujeme, s kým chodíme, jakou máme práci, jestli pijeme, atd.
Lidé občas říkají, že se nějak chovají “proti své vůli”. Jak si to ale představit? Znamená to, že k tomu konání nemají žádný důvod? Vymodelovala nás příroda tak, že občas děláme absolutně náhodné věci bez sebemenšího náznaku nějakého cíle a logiky? Tedy, že vynaložíme čas a spálíme energii, abychom získali… nic?
Pokud je síla vůle schopnost se ovládat, co je jejím opakem? Ztráta kontroly?Pokud se v ten moment neřídíme my, co tedy?
Na první pohled se může zdát, že jsme ztratili kontrolu. Většinou to ve skutečnosti znamená, že se v nás odehrává vnitřní konflikt mezi vědomými a podvědomými hodnotami a cíli.
Shrnutí: Nejde mít silnou nebo slabou vůli. Síla vůle neexistuje. Všechny tvoje činy jsou projevem tvojí vůle.
Vnitřní rozpor
Chci X, ale zároveň chci Y.
Schéma problému staré jako lidstvo samo. Co je víc lidské než rozhodování nad různými možnostmi? Dá se říct, že život je jedna dlouhá série malých rozhodování – vteřinu po vteřině. Podobné dilema řešíme neustále, většinou si toho ale nevšimneme, protože je vyřešíme automaticky bez znatelného úsilí.
Příklad 1: “Chci se rozvést, ale nechci být sama.”
- Uvědomuje si oboje.
V prvním případě je člověku jasné, že aby dosáhla svého cíle – tedy ukončit vztah a současně nebýt sama – musí podniknout nějaké kroky. Pokud ví jaké a jak na ně, může se co nejrychleji pustit do práce. Nejspíš to nebude vyžadovat žádnou vůli, přemáhání nebo pomoc zvenčí. Prostě to vyřeší.
Někdy se však zasekneme. Například pokud je Y nevědomé, je zaděláno na problém. Nemůžeme správně vyřešit rovnici s neznámými:
Příklad 2: “Chci se rozvést,… (Ale znamenalo by to, že jsem zklamala. Co by o nás řeklo okolí? A co na to děti? Raději to přečkám, třeba se něco změní)
- Plně si uvědomuje jen první část, ale druhá jí zůstává skrytá.
V druhém případě bude člověk zaseknutý. Chce se rozvést, ale něco ji drží zpátky. Cití to, ale nedokáže to v tuto chvíli plně pojmenovat. Začne si tedy připadat jako v pasti. Ten rozpor se pak může projevit různou formou. Například upadne do deprese, bude denně pociťovat napětí, začne pít nebo si vytvoří kompulzivní rituály.
Ve vnitřním sporu nejde žít dlouho tak, aniž by to člověka nezačalo dusit. Začneš si říkat “Co to se mnou sakra je?” Když pak narazíš na někoho, kdo se jeví jako autorita, bez problému uvěříš tomu, že jsi psychicky porouchaný a začne několikaletý kolotoč diagnóz, prášků, terapií, léčeben, odvykaček, léčitelů, guru, pomocných skupin, diet, duchovních sekt, atd.
Shrnutí: Když nevíme, jak se rozhodnout
Podvědomí a autopilot
Když mluvím o podvědomí, myslím tím představy, kterými se pocitově řídíš, ale v tuhle chvíli je nedokážeš vědomě zformulovat.
Zatímco čteš tento článek, v tvojí hlavě se děje mnoho dalších procesů, kterých si vůbec nevšímáš. Pokud bychom si měli vždy uvědomovat všechny naše myšlenky, pocity, vjemy, prostě všechna data, která protečou naší nervovou soustavou, zbláznili bychom se. Drtivou většinu života tak prožijeme v podstatě “na autopilota”. Něco děláme a vlastně si už nepamatujeme proč.
/ilustrace: kytička moje rozhodnutí, kořeny jak jsem k tomu došel.
Právě tvoje konání ukazuje, čemu skutečně věříš. Ty jako celkový soubor vědomých a podvědomých přesvědčení, nejenom to, co říkáš navenek.
Pokud říkáš, že je pro tebe něco extrémně důležité, ale neřídíš se tím, ukazuje to vnitřní nesoulad. Někdy si jenom něco nalháváš. Jindy opravdu chceš to, co říkáš. Ale něco jiného chceš ještě víc:
Chci jít ven a dosahovat svých cílů. (Ale raději budu doma v posteli, protože vždycky když jsem se o něco pokusil, život mi to vzal. Nemá to cenu. Na tomhle světě nejde uspět.)
Chci na něco přestat obsesivně myslet. (Ale bojím se, že by to přineslo to, čeho se tak bojím, a to by bylo ještě horší. Musím tomu za každou cenu předejít a neustále to kontrolovat.)
Chci mít vyšší sebevědomí. (Ale to by zničilo můj vztah s rodinou. Nemůžu se za sebe postavit, protože u nás doma jsem obětní beránek. Stabilita doma je důležitější než moje sebepojetí.)
Je velmi snadné se do takové situace dostat. Každý z nás má nějaké vnitřní spory. Není to známka, že je s tebou něco v nepořádku. Může to ale být skvělý impulz k zamyšlení, protože ve vnitřním sporu se skrývá klíč k řešení našeho zaseknutí.
Co se změny pocitů a návyků týče, můj pohled ukazuje, proč selhává změna skrze nátlak na sebe sama: Tlačíš se do změny, protože ti uniká, že se takhle chováš z nějakého důvodu. I když se budeš snažit sebevíc, jiná část tvého já chce něco jiného.
Shrnutí: Řídí nás strašně moc programů, které jsme se za celý život naučili. Většinou se podle nich chováme automaticky, protože by nás zahltilo, kdybychom si je měli všechny uvědomovat. Tím pádem se ale může stát, že budeme mít v přemýšlení slepá místa.
Potlačování
Jaké jsou ony způsoby, kterými na sebe lidé tlačí, aby nějaký problém s pocity nebo návyky změnili?
O potlačování se bavíme, když bojujeme proti vlastním pocitům nebo návykům, aniž bychom řešili jejich zdroj.
nechtěná skutečnost → potlačování
nízká sebehodnota → nutit se, abych se měl rád
strach → nemyslet na to
závislost → zakázat si to
deprese → myslet pozitivně
Pocit napětí → zakouřit si, jít posilovat, meditace, Xanax, jít se projít, opít se, dechová cvičení…
Uklidnit se dechovým cvičením nebo procházkou je nejspíš zdravější než se jít opít, ale v principu ani jedno neřeší zdroj úzkosti. Pokud tedy nejsi v úzkosti z toho, že už sedíš dlouho vevnitř a nutně potřebuješ vidět zeleň. To by potom bylo skutečné řešení a ne jen potlačování.
V příkladech nahoře se neptáme, z jakého důvodu zažíváme ty pocity. Prostě se jich chceme jen zbavit. Drtivá většina rad ohledně měnění pocitů a návyků je potlačovacích. Vyhledej si jakýkoliv obsah na téma „duševní zdraví” a téměř jistě v něm najdeš alespoň nějaké potlačovací techniky.
Potlačovat je normální, každý z nás to někdy dělá. Je ale potřeba vědět, že je to jen krátkodobé, vratké, a málo účinné řešení: Zdroj návyku nebo pocitu zůstává nezměněný a v nějakou chvíli zase budeme dělat a pociťovat to, co předtím.
Například pokud je někdo naučený, že si může opravdově ulevit jenom kouřením marihuany, bude mít nutkání se k tomu vracet vždycky, když bude ve stresu, nebo bude chtít relaxovat.
Člověk potom může proti svému nastavení různě bojovat: Zbavit se zásob. Zablokovat dealera. Zavřít se na odvykačku. Nahradit návyk jiným. Chodit na skupinová sezení. Denně si opakovat důvody, proč to nedělat. atd.
Dokud ale marihuana = relax, nic se dlouhodobě nezmění. Proč by se někdo dobrovolně vzdával jediného zdroje klidu?
Shrnutí: Většina technik osobní změny je jen potlačování. Potlačování vyžaduje úsilí a nevede k trvalé změně. Je to, jako kdyby u jednoho stolu jednali čtyři diplomaté a jeden z nich dostal zákaz mluvit. Samozřejmě že výsledek jednání bude vetovat.
Čas a dlouhodobá změna
Kolik potřebujeme na změnu času?
Čas sám o sobě hraje v měnění pocitů a návyků pouze malou roli.
Někteří lidé svoje představy ohledně dané věci změní v jeden moment a ze dne na den je pro ně jednoduché skončit s návykem, nebo je opustí nechtěný pocit. Jiní se třeba už roky chovají den co den stejně. Stručně řečeno, není to primárně o čase, ale o našich přesvědčeních.
Prakticky to lze vysvětlit takto: K rozhodování a konání používáme mozek. Mozek je fyzická hmota. Naše přesvedčení jsou také fyzicky uložena v mozku ve formě neuronálních sítí. Pokud je něco nepřepíše, budou tam ta stejná data za den i za rok. Osobnostní růst člověka vyžaduje nová uvědomění, doslova nové sítě v mozku.
Pokud nedošlo ke změně přesvědčení, není důvod, aby se člověk jakkoliv choval jinak. Každý den se v klíčových otázkách bude rozhodovat stejně. Pokud naopak ke změně došlo, je úplně jedno, jak dlouho se takto choval doposud. Odteď už vychází z jiného kódu. Takto vypadá reálná, dlouhodobá změna.
V praxi nevidím důvod, proč by někdo nemohl například přestat pít ze dne na den, i když to dělá třeba 10 let. Pokud za ten jeden den dostatečně změní svá přesvědčení ohledně pití, je to reálné. Nezabrání tomu délka trvání návyku, genetika, prostředí, dopamin, serotonin, ani jiné argumenty z teorie závislosti.
Shrnutí: Pokud vyřešíš všechny důvody pro a proti, ke změně stačí den. Pokud je nevyřešíš, nebude ti stačit celý život.
Změna by měla být jednoduchá
Smysl práce na sobě je tedy najít a přehodnotit hluboce držená přesvědčení. Člověk se poté mění přirozeně a bez trápení. Nic ho nedrží zpátky.
Abstinenti nemají silnou vůli, jenom necítí důvod pít. Řečnící nejsou kurážní, jenom necití důvod bát se publika. Atleti nejsou disciplinovaní, jenom ví, že pokud ráno nepůjdou na trénink, jejich kariéra brzy skončí. Nenutí se do toho. Jsou nastavení tak, že by je to v ten moment jinak ani nenapadlo.
Když stojíme před rozhodnutím, které je velmi jednoduché, často si ani neuvědomujeme, že se rozhodujeme. Všechno se děje zdánlivě automaticky, bez našeho přičinění. Nemusíme na sebe jakkoliv tlačit, přesvědčovat se, neprokrastinujeme nad tím, atd. Pokud bychom byli vševědoucí, bylo by takhle jednoduché všechno.
Vševědoucí ale nejsme, a tak jsou problémy v rozhodování nedílnou součástí života. Nemusí znamenat, že jsme porouchaní, neschopní, líní nebo slabí. Když dostatečně dobře odkryjeme pilíře, ze kterých je stávající problematická rovnice složena, můžeme příjít na řešení, která doposud byla v mlze. Nebo příjdeme na to, že vycházíme z mylné představy a přepíšeme ji jinou. Až nám to sepne, může být změna tak rychlá a jednoduchá, jako vždy jindy.
Shrnutí: Pokud se do změny musíš tlačit, ukazuje to, že tu změnu z nějakého důvodu udělat nechceš. Když vyřešíš všechna pro a proti, změníš se automaticky.